Poems

***

Po přečtení této básně mě nebudete mít přečteného,
mrzelo by mě to

Jednou se potkáme
a ze srdce opuštěného

Budeme se vášnivě milovat,

potkáme se doma v krajině dětství
kam nás vyhnal rozum Boha nebudeme ctít
jemu jen s věčnou pokorou odevzdáme rány
ochotu a milost prachy dluhy plány

- a už se nebudeme litovat -

Trpí jenom srp
který seče nahou trávu
V zahradě modrých chrp
kams vyhnal svoji krávu

***

Chví se luna, sametová
zahlazuje chiméry
Na chvíli jsem zamet´slova
ovanutá večery

Chví se tiše, tiše chví se
vyšeptává notýsek
Motýl vstává v šeru vísek
kdo nespává, dozví se…

Z ČERNOSVĚTU SLZY KRÁS

Zas jen ticho je tu
ba i hroby už tu byly
Další cudnou větu
básníci utopili

Jdi se zřeknout pro hřích k světu
mlčel-li o něm někdy jeden z nás
Zda jsme pod lavinou vonných květů
nechali volně plynout všechen čas

Život je krásný smuten sám
tak jak tvé střípky na víčku
Komus nabíd srdce a kam jen klam
když už tak lpíš na slovíčku
Proto ti to povídám

Teď sám se vší plesnivinou hnětu
byť sálá plameny Tvůj rudý jas
Hroudy krve co mám z bajonetu
a ty tu budou budou brzy zas

Z Černosvětu

slzy

krás

***

Zase pláčeš,
básníku?
Hejno kačen
zobá z pomníku

A ty jsi nadšen pro pár rohlíků,
kterých
a je jedno kdo to byl
na jemno na hrob rozdrobil
jako vzpomínku?

V PŘELOMU TISÍCILETÍ

Ještě mi chvíli vyprávěj o přirozenosti
Teď když povadlá křídla neonových ňader
Zejí v zadostiučinění

Řekni Kde jen jsou ti albatrosi,
- vždyť horké tepny krve věčnosti
nemají krev beze snů

A koho jen prosíš o ta povidla něhy
Nehybným pohledem, jak stromy ke hvězdám
Komu jen žaluješ, když ostatní jsou sběhy
A zhynulým až na hrob je věnec dán

V přelomu tisíciletí
Tekoucí proudy krve dětí
Které nestačily najít sebe
V toku pokroku

Po neúprosné době
Vykonstruované
Krásy

Začínám znovu věřit vlastní poezii