Versement. Idéaliste. Troubadour. Rebelle.
Po přečtení této básně mě nebudete mít přečteného,
mrzelo by mě to
Jednou se potkáme
a ze srdce opuštěného
Budeme se vášnivě milovat,
potkáme se doma v krajině dětství
kam nás vyhnal rozum Boha nebudeme ctít
jemu jen s věčnou pokorou odevzdáme rány
ochotu a milost prachy dluhy plány
- a už se nebudeme litovat -
Trpí jenom srp
který seče nahou trávu
V zahradě modrých chrp
kams vyhnal svoji krávu
Chví se luna, sametová
zahlazuje chiméry
Na chvíli jsem zamet´slova
ovanutá večery
Chví se tiše, tiše chví se
vyšeptává notýsek
Motýl vstává v šeru vísek
kdo nespává, dozví se…
Zase pláčeš,
básníku?
Hejno kačen
zobá z pomníku
A ty jsi nadšen pro pár rohlíků,
kterých
a je jedno kdo to byl
na jemno na hrob rozdrobil
jako vzpomínku?
Zas jen ticho je tu
ba i hroby už tu byly
Další cudnou větu
básníci utopili
Jdi se zřeknout pro hřích k světu
mlčel-li o něm někdy jeden z nás
Zda jsme pod lavinou vonných květů
nechali volně plynout všechen čas
Život je krásný smuten sám
tak jak tvé střípky na víčku
Komus nabíd srdce a kam jen klam
když už tak lpíš na slovíčku
Proto ti to povídám
Teď sám se vší plesnivinou hnětu
byť sálá plameny Tvůj rudý jas
Hroudy krve co mám z bajonetu
a ty tu budou budou brzy zas
Z Černosvětu
slzy
krás
Ještě mi chvíli vyprávěj o přirozenosti
Teď když povadlá křídla neonových ňader
Zejí v zadostiučinění
Řekni Kde jen jsou ti albatrosi,
- vždyť horké tepny krve věčnosti
nemají krev beze snů
A koho jen prosíš o ta povidla něhy
Nehybným pohledem, jak stromy ke hvězdám
Komu jen žaluješ, když ostatní jsou sběhy
A zhynulým až na hrob je věnec dán
V přelomu tisíciletí
Tekoucí proudy krve dětí
Které nestačily najít sebe
V toku pokroku
Po neúprosné době
Vykonstruované
Krásy
Začínám znovu věřit vlastní poezii
Procházel jsem
dutou vlhkou místností
a ač nebylo v ní oken,
přece byla plná světla.
Hřála tam lampa na dlouhé tyči.
Chtěl jsem si to zapsat,
ale vyteklo mi pero...
Průhledné pruhy světla
tiše a jemně
bijí do zvonů:
Nad Lipnicí ptáci
Kol dokola jejich hvizd
kol dokola hezkých míst
kol dokola zpěvný sbor
kol dokola celý chór
Lipničko má
toulavá
Přec jsi doma
přec bolavá
Není zvoníka
a není zvonů
Kdo mi odcinká
cestu domů?
Na hradní zdi ptáci řvou
hukot hnízd hrá nad hlavou
Zvonečku jsi teskný, bledý
stejný jako naposledy
dej pozor kdo si na tě hledí
(Lidé kteří mnoho vědí
lidé kteří nepovědí?
Lidi dobíječi krví zla
plni pravdy jež je zahryzlá?)
Nad Lipnicí hejno vran
hradním oknem dokořán
aby slunko hřálo krouží
aby zřely jaro v louži
Nastala noc
Měsíc si s ní hrál
Já tam stál na hřebeni skal
a volal o pomoc
Měsíc olizuje střechy hradu
já žádám jej o dobrou radu
Sedě ve zvonici málem usínám
promnulé prsty do strun zatínám
Však zahořkle a trpce zní má mandolína
jak ze srdce krev mi stříká pod rukáv
Zahořkle a trpce a nepřijímá vína
jímž pyšníváš se jako páv
Čím jsou vína vinna?
Za básníky
Jako mírná polovina
Hvězdy jak stříbrné jehly
celou noc se ani nehly
Prošívajíce křivé notové linky
jak jedovaté konvalinky
v nadmořském oceánu hudby...
Nad Lipnicí ptáci
citlivě větrem se potácí
Broukám si kam si brouk asi
zrovna ukrouh z rouna dobrou noc
Nad Lipnicí ptáků moc
a mají moc
Mor únor.
Odrazy!
Obrazy odrazů.
Zrcadlo!!!
Obrazy.
Odrazy obrazů.
Potulní muzikanti, pojďte hrát,
já chtěl bych vám chutným vínem požehnat,
že netřeba smutným splínem nože brát.
Můj bože žádný bože, to jsem rád.
Ó hudbo hudeb hudebních,
budeš...všude budeš znít!
Ať kytáry, mandoliny lehce zní,
zestárly dávno stíny princezny
-o té zas ať táhnou jiný prince sny.
Poté zasaď. A vláhou činný, líbezný,
zalij nebe, slunce, hory, tmu
taky sebe. Přidej ruce do rytmu.
Přidej smíchu, přilij pláč,
pověz tichu, co jsi zač.
Ó tóny tónů tonoucích,
zvony zvonů zvonoucích!
Ó kráso ňader ženy hor,
ó tys nadržený tvor.
Ó kráso lůna ženy moří,
sláva všem, kteří tvoří.
Potulní muzikanti, pojďte hrát,
já chtěl bych vám po mém vínu požehnat,
že netřeba smutných splínů, nežebrat.
Můj bože mrtvý bože, cože?
No, že
...psát!
I z prázdných tužeb budeš snít.
Ó hudbo hudeb hudebních,
budeš všude, budeš
znít.
Ten večer voní
je slyšet smích
po jabloních
rozkvetlých
A všechny ty kouzelné ideály
rozplynuly se v marnivosti všedního dne
Jenom hlavy, které bědovaly
byly tím trnem co si v snění bodne
do rukou už tak děravých
To ráno zapáchalo
alkoholovým oparem
Mým dveřím za práh dalo
stopy jež vedou ven...
Svléká se noc
hezká je moc
když nezchází nám
dětská víra
Při deckách vína
strach a špína
a tma
Nebeská vina
ach ta je jiná
ať má
korále z křídel
a z démantů háv
a noc jako příděl
půlnočních zpráv
Svléká se noc
hezká je moc
když nezchází nám
osudem nastražené hlasy
Ještě doufám ve víru a hledám smutek krásy
Nechtěl brouka v revíru Ženám utek Hrál si
a pudem vína naléval si
Kleště z papíru Zoufám Růže asi vskutku
Ještě ve víru doufám touže krásy smutku
Pojď, půjdem spolu Někam do zármutku
Z papírových dolů přineseš mi hrudku
celou ze zlata
Ztrácím rozum Píšu v mátohách
Zvláštní je dům Noční obloha:
černá komnata
Jako dvě černá koťata co loví spolu v nocích
jako dívka buclatá jež kroutí sebou v bocích
lovíme se s vášní
Čím to, že nás spoutal hřích
Proč ve věcech tak normálních
bojíme se zvláštních
V hřejivém plášti novodobých existencí
jsme tak zvláštní a navýsost tak tencí
Je to jako droga ono slastné opomíjení
jenom ti ji prodá kdo šťasten po ní není
Na život ji svěří a v rakvi vezme zpátky
v marnivosti věříš na přelíbezné řádky
Hladem zatracené časy
Tepe toulkám ve vínu a nikam neutek Dá si
Dítě touhám ke klavíru žehá ruce v záslib
Kradem omlácené trasy
Takhle zle
dlouho už mi nebylo
Ty vylezlé
cáry Slunce zdobilo
Němá řeč němých tváří
vždy za úsvitu září
V ní vzdáme díky žití
než promluvíme řití
Slyšet je lhát o cítění v necitu
cítit je psát slyšení o věcích tu
Vyhaslé tváře zpěvem němé křičí
Svatozáře šelem ve mne ničí
tím něžným
jedovatým splínem
mé vím nevím
Zapíjíme vínem
cokoli
co
přebolí!
Nebe
krev
a zeleň
jako kobylka mezi dvěma cvrčky v poli
Tak slastně trpící těla šípků
v aleji jeřabin
Nebe je podzimní
ze sazí do šeda
Ten kdo nic nehledá,
odchází
do šeda ze sazí.
Nachází,
kdo hledá.
A je to zase ta zpívající víla
co mi drze šeptá verše do ucha
Ona dáma která probudila
mé ruce Ta divná předtucha
pochybné pravdivosti psaní
a všeúnavné snahy plout
Ano ta víla! Ta lodní paní
nechce nás obejmout
Ani za svítání
by nedopustila
ta ropucha
zakousnout
a vyplivnout
Kafe
startky
kostel klášter
holubi
nebo hrdličky to je jedno
kocovina
Kuřák hledá oheň
básník
leda tak do muzea
vytržen z krajiny dětství
vrací se a pláče
na schodech kde už jen ti holubi
ho slyší ale
vystydlo mu kafe
a tak hledá oheň
aby si vykouřil svý ráno
kdy samota je to jediné
co holubi hrdličky
i Krevkavci
dokážou vnímat
Na stromech mech
shody a neshody na schodech
hřbitovních
Je to pech ve mne,
anebo je to v nich?
Jednou budeš země
čistá jako sníh
Beze mne i bez Ní
líbezné bezpráví
hřbitovy bez trávy
kde vítr ztich
Břečťan objímá kámen, stromy
i těla zemřelých
Stromy však hubí jako domy,
jak kupce svatých knih
Stromy, Slunce, kaple, pomník
a naivní déšť
Ty rovy, co teď šlapeš po nich,
za nimi jdeš?
Okap plive poslední hořké
rozmoklé chuchvalce sněhu.
Bylo tomu na jaře,
co jsem byl na židovském
hřbitovu splácet něhu
Skály síly
břehy něhy
Lesní víly
deštník sněhobílý
Víly lesní
v jeslích jíní
Vlny běsní
nesni chvíli
Plny třešní planých
pro jelce stlaných
Krmelce v zákoutí
u srdce zarmoutí
půlprázdno
Propast.
Dno.
Vůně vody
vody vůně
Hory tůně
ódy luně
Břízy tančí
klopí noty
Stopy kančí
do němoty
Bílý je sníh
na nebi
já nebyl
Dnes večer znovu seděl jsem na peróně
slečna Noc sypala árie z trychtýře hvězd
Chtěl jsem zabít to ticho které vězí v domě
zvědavost nechala mne jak rytíře vézt
Spatřiv dvě hanbaté kolejnice u cesty
tvářily se jakoby už znaly co je věčnost
Jenže já toužil podzimu a více jeho neřesti
a tak mi daly slepou víru v nekonečno
Miluji to nádražíčko v kolejišti času
teď loučím se s ním trpkým něžným hněvem
A milovat jej budu i když půjdu jinou trasu
tak jak básníci umírají tichým zpěvem
-Víru
jsem mu dal
-věříce
a potom už jen
také umíral
-běžíce
potmě za Sluncem.
Jít anebo stát
básnit nebo lhát
cítit nebo krást
milovat teplo,
zanedbávat mráz?
Tiše doutná uhlík žhavý
dýmkou jak má naděje
se taví
Sladce pálí ledový sníh
jak srdce stisk do dlaní
Tvých
Ty tvý smutky já moc dobře znám
Však taky si nalejvám
Lesknou se
v záři
obrysy tváří ve víně
Samotáři a lháři
děsí mě
Teď sám však s mastnou hubou piji
a už nevím zda
toužím,
neb zdá se mi že žiji?
Na mé bleděmodré šachovnici
měl jsem bílé a hrál nerozhodnou partii
s časem
jenž je prostý jako život
Až najednou ke konci hry
v patové situaci
spadl mi praporek
a já prohrál
na čas
Rve révy krev
rve břehy v řevu rybím
vře přeryv řeky vidin
il veut tres vite tres...
Had hlad má
a vrhla tma se
Má sestra samota
trhá masem
Eros stromu růstu
úst slovo lámá
Tvá máma smrt
strmá jáma
Tenata temnot
ne ta jemná sonáta z not
Rod utopických mravenců
cumlá krutost lidství v hrách
Plamen jedu v ledu krách
květy rdesna ve snách vrah
Ach ta jemná tajemnost
strachem oněmělá laská stáje
...A láska?
Ta je.
Taje!
Stromy jsou zkušení mudrci,
zjara se probudí
a těší se na další čtyřnásobnou radost
a na zkušenost
kterou vyřknou svými větvemi, kmenem nebo listy
ale pravda
ta zůstává vždy v kořenech
Stromy jsou výteční pozorovatelé,
ti staří zjara doufají
že snad již v tomhle čtyřdobí se lidé polepší
ale v zimě sklesnou, opadají
svrbí je kořeny
ale zjara opět doufají
protože jsou silnější než my
-čehož si však nesmírně cením
Chodil chlapec malý
večer co večer
lucerny se ptát
Víru proč mu vzali
a milujíc těch slečen
z nich žádnou nemá rád
Kráčel hošík mladý
den co den
mlčky ke hřbitovu
Touže poznat vnady
přenádherných žen
vyhýbá se slovu
Běžel vdovec starý
noc co noc
přeskočil hřbitovní zeď
Sic tisíce žen znalý
nešel pro pomoc
stále doufá v odpověď
...
Jednou dívka mladá
jednou za život
utrhla kopretinu
jež rostla za tou zdí
a dráždila si s ní
svá ňadra
Potom okvětními lístky
vybílila šeď pomníku
bez epitafu
Hrobu jeho,
toho, co
miloval!
To však ona nevěděla,
nikdy ho nespatřila.
Je nádhernej den nechtěla mě
Je nádhernej den nechala mě
Je nádhernej den nedala mně
Sněží
Je nádhernej den nechtěla mě
Je nádhernej den nechala mě
Je nádhernej den nedala mně
Běžím
hledat marně
Zase jedu teču
zase jedu vleču
zase jedu nečum
Sněžím
Na lampu ve hvězdárně
Kdysi dávno růže dneska prdel jazyk se mění
nikdo za nic nemůže a nezmůže nic
Vytržen z oázy sladkých perel snění
kyselý ozón leptá kůži plic
Skutečnost vyběhla do ulic
a přes kaluže skáče
Nikdo se tě neptá co je víc
každý něco mektá
a u píva si pláče
Mandelinka hltá zbytky černých mšic
z lící nevinných slunečnic
kvetoucích pozdě
Ještě zcela nezapadlo
ještě ne tak dočista
ještě přijde očista
ještě srdce neuvadlo
jak květina za továrnou
ještě máme duši tvárnou
ještě mladí stárnou
před mlhavými zrcadly
ještě staří nezmládli
V tónech jarních bdělých vod
lidská srdce nacházejí
onen slastný němý doprovod
fanfár, jež ti hrejí
Když léto vychladne s poslední tůňkou na řece
trpká duše nevnímá a tělu chce se spát,
byl bych věru rád, ale přesto přece
cítím nesplněnou touhu milovat
Otevírajíce sladké brány snění
truchlíce sebou v sobě sami uvěznění
a za nimi jak malíř s deštníkem vybarvil se
podzim A uklonil se
Jen on sám a pouhopouhý
a já cítím nesplněné touhy
Však bolest to není, ba ani hlad
já zkrátka jsem jen toužil milovat
Ne, to není ohnivý mužík co lepí se ti na kabát
to jen slunko podzimní ještě trochu pálí
V dobách, kdy cizí je i kamarád
a rozum prchá, mizí v dáli
Ach ano, ty stromy
perou se o zázrak co každičký den
a my jen dál bijem hlavou o dna sklenic
s harmonií, která páchne
jako kniha o nebeské harmonii duše,
kterou tajně čteme a ukrýváme
v šuplíku kancelářského stolu.
Až pojednou osud sám
pohltí tě svými falešnými trumfy,
ty nevzdorujíc odhodlán odevzdat se podzimu
pokusíš se utéct a budeš
potichu věřit, že rychlé a prudké emoce
přemohou škůdce v našich hlavách,
-už dávno zneužívá jejich rozum.
Tam, kde civilizace
páchla na každým
kroku,
voněly kanalizace
na každým
rohu
Toulavá zvířátka postižená rozumem
zbloudilá nicotou v pojmech číselných
nevinná telátka v citech těžko čitelných
Houpavá pohádka neslyšných zvonů Sen
bezduchých
A my jen dál bijem hlavou o dna sklenic...
"Jsme zemí piva a hokeje
a je nutno tento status udržet"
napsal ministr kultury pro MF Dnes
Jo a taky
"kdo neskáče není Čech"
říká se
Tak o co bych se sakra snažil
vyčpělý básně
úvahy o lidskosti
o smyslu tvořivosti
o Kristu
a bůhví o čem ještě
ale
s trochou fantazie
z tý španělky ňákou hokejku udělám
a starý brusle na půdě se taky najdou
Pro začátek dobrý
vždyť
ani Masaryk, Smetana, Mácha a ti všichni
nebylci velcí bruslaři
Tak hoď tam škopek
povyskoč si
a Čééšíí do tohoóó!!!
Už coby dítko malé
mírně i okázale
cítko toužil jsem po dálkách
doposud ale
nebylo mi přáno
Však za nejedno osudné ráno
(to už mi jazyk šlapal na paty)
já prošel Bílé Karpaty
(a jen zřídkakdy se chlubím)
zřel kaskády atlantických hlubin
čekal jsem jen kam mne touha zanese
v amazonském já se toulal pralese
bylo v něm však hrozné vedro
vyplout ven se mi nepovedlo
Tak jsem za pomoci čínských hůlek
rozdělil svět do dvou půlek
Nu a pak jsem přeručkoval rovnoběžky
(kdepak jen pochodoval pěšky)
Dlaňmi obejmul šišatou ze-mě-kouli
ozářil dva póly co na mě koulí
dívenka průhledná jak korálek
a já vůl chtěl skákat do dálek!
Když jsem pak stisknul ti ruce
hned s radostí ucítil srdce
z moře slov a vět mě lovil sám dech
pak jsem se zved a zatopil v kamnech
Všechno se ztrácí
v bílu.
Nemáš práci nemáš
sílu.
Vše jen v bílu se ztrácí
ve sněhu.
Už odlétli i ptáci
pro něhu.
Chlupaté větve bříz
jak ocásky kočičí.
Co nevidět se ponoříš
do lásky. Totiž,
čí?
Líbezný blázen malíř
maluje mráz.
Odlesk skla a talíř
je prázdný.
Jen hebká a ledová
nicotná zima,
ta zima samoty.
Já si nalévám
trpkého vína.
A co Ty?
Ostrý sluncesvit a kostry
obalené v bílu.
Tolik chce se žít a prosit
boha. Jen ne
víru!
Barvami hrají
koruny stromů
jablka zrají
vracím se domů
Domů?
Domů se nevracím
stromům
v aleji se obracím
Toulky podzimní krajinou
a dívčí ruce
a milování pod temnými křídly noci
a důležitost každého dne
pro vytoužený pocit tajemna
Slzy pro marnivost pohlazení
pro touhu euforického smutku
Radost vesele poskakuje a škádlí
pro nutnost milostného napětí
Nespoutaný vděk a láska
oblékne podzim do průsvitných šatů
a růžového závoje
Konec krásy na obrázkách
dost už těch stydlivých hmatů
chci nového náboje
Některé hvězdy
se zdají býti daleko
Teprve tehdy
až budeš řádně naměkko
poznáš jak jsou blízko
Ztratíš štěstí
a tvoje děvče nechá tě
na rozcestí
Rozum dá ti opratě
a koně s hlavou nízko
Ptáci odlétají
někam do neznáma
jablka klidně zrají
Podzim
-mocichtivá dáma
Těch barevných dětí
tančí v alejích
Ani nepřijde ti
toužím
listů spálených...
Myšlenky jsou rozevlátými listy
shrabávané bolavými tóny v krásnu.