Básně

***

Zase pláčeš,
básníku?
Hejno kačen
zobá z pomníku

A ty jsi nadšen pro pár rohlíků,
kterých
a je jedno kdo to byl
na jemno na hrob rozdrobil
jako vzpomínku?

***

Chví se luna, sametová
zahlazuje chiméry
Na chvíli jsem zamet´slova
ovanutá večery

Chví se tiše, tiše chví se
vyšeptává notýsek
Motýl vstává v šeru vísek
kdo nespává, dozví se…

***

Po přečtení této básně mě nebudete mít přečteného,
mrzelo by mě to

Jednou se potkáme
a ze srdce opuštěného

Budeme se vášnivě milovat,

potkáme se doma v krajině dětství
kam nás vyhnal rozum Boha nebudeme ctít
jemu jen s věčnou pokorou odevzdáme rány
ochotu a milost prachy dluhy plány

- a už se nebudeme litovat -

Trpí jenom srp
který seče nahou trávu
V zahradě modrých chrp
kams vyhnal svoji krávu

A PODZIM VLÁDNE...

Barvami hrají
koruny stromů
jablka zrají
vracím se domů
Domů?
Domů se nevracím
stromům
v aleji se obracím

Toulky podzimní krajinou
a dívčí ruce
a milování pod temnými křídly noci
a důležitost každého dne
pro vytoužený pocit tajemna

Slzy pro marnivost pohlazení
pro touhu euforického smutku
Radost vesele poskakuje a škádlí
pro nutnost milostného napětí

Nespoutaný vděk a láska
oblékne podzim do průsvitných šatů
a růžového závoje
Konec krásy na obrázkách
dost už těch stydlivých hmatů
chci nového náboje
Některé hvězdy
se zdají býti daleko
Teprve tehdy
až budeš řádně naměkko
poznáš jak jsou blízko
Ztratíš štěstí
a tvoje děvče nechá tě
na rozcestí
Rozum dá ti opratě
a koně s hlavou nízko

Ptáci odlétají
někam do neznáma
jablka klidně zrají
Podzim
-mocichtivá dáma
Těch barevných dětí
tančí v alejích
Ani nepřijde ti
toužím
listů spálených...

Myšlenky jsou rozevlátými listy
shrabávané bolavými tóny v krásnu.

BÍLÁ PANÍ

Všechno se ztrácí
v bílu.
Nemáš práci nemáš
sílu.

Vše jen v bílu se ztrácí
ve sněhu.
Už odlétli i ptáci
pro něhu.

Chlupaté větve bříz
jak ocásky kočičí.
Co nevidět se ponoříš
do lásky. Totiž,
čí?

Líbezný blázen malíř
maluje mráz.
Odlesk skla a talíř
je prázdný.

Jen hebká a ledová
nicotná zima,
ta zima samoty.
Já si nalévám
trpkého vína.
A co Ty?

Ostrý sluncesvit a kostry
obalené v bílu.
Tolik chce se žít a prosit
boha. Jen ne
víru!

CESTA KOLEM SVĚTA ZA JEDNO RÁNO

Už coby dítko malé
mírně i okázale
cítko toužil jsem po dálkách
doposud ale
nebylo mi přáno
Však za nejedno osudné ráno
(to už mi jazyk šlapal na paty)
já prošel Bílé Karpaty
(a jen zřídkakdy se chlubím)
zřel kaskády atlantických hlubin
čekal jsem jen kam mne touha zanese
v amazonském já se toulal pralese
bylo v něm však hrozné vedro
vyplout ven se mi nepovedlo
Tak jsem za pomoci čínských hůlek
rozdělil svět do dvou půlek
Nu a pak jsem přeručkoval rovnoběžky
(kdepak jen pochodoval pěšky)
Dlaňmi obejmul šišatou ze-mě-kouli
ozářil dva póly co na mě koulí
dívenka průhledná jak korálek
a já vůl chtěl skákat do dálek!
Když jsem pak stisknul ti ruce
hned s radostí ucítil srdce
z moře slov a vět mě lovil sám dech
pak jsem se zved a zatopil v kamnech

HOKEJOVÁ

"Jsme zemí piva a hokeje
a je nutno tento status udržet"
napsal ministr kultury pro MF Dnes

Jo a taky
"kdo neskáče není Čech"
říká se

Tak o co bych se sakra snažil
vyčpělý básně
úvahy o lidskosti
o smyslu tvořivosti
o Kristu
a bůhví o čem ještě
ale
s trochou fantazie
z tý španělky ňákou hokejku udělám
a starý brusle na půdě se taky najdou

Pro začátek dobrý
vždyť
ani Masaryk, Smetana, Mácha a ti všichni
nebylci velcí bruslaři

Tak hoď tam škopek

povyskoč si

a Čééšíí do tohoóó!!!

HOUPAVÁ POHÁDKA

V tónech jarních bdělých vod
lidská srdce nacházejí
onen slastný němý doprovod
fanfár, jež ti hrejí

Když léto vychladne s poslední tůňkou na řece
trpká duše nevnímá a tělu chce se spát,
byl bych věru rád, ale přesto přece
cítím nesplněnou touhu milovat

Otevírajíce sladké brány snění
truchlíce sebou v sobě sami uvěznění
a za nimi jak malíř s deštníkem vybarvil se
podzim A uklonil se

Jen on sám a pouhopouhý
a já cítím nesplněné touhy
Však bolest to není, ba ani hlad
já zkrátka jsem jen toužil milovat

Ne, to není ohnivý mužík co lepí se ti na kabát
to jen slunko podzimní ještě trochu pálí
V dobách, kdy cizí je i kamarád
a rozum prchá, mizí v dáli

Ach ano, ty stromy
perou se o zázrak co každičký den
a my jen dál bijem hlavou o dna sklenic
s harmonií, která páchne
jako kniha o nebeské harmonii duše,
kterou tajně čteme a ukrýváme
v šuplíku kancelářského stolu.

Až pojednou osud sám
pohltí tě svými falešnými trumfy,
ty nevzdorujíc odhodlán odevzdat se podzimu
pokusíš se utéct a budeš
potichu věřit, že rychlé a prudké emoce
přemohou škůdce v našich hlavách,
-už dávno zneužívá jejich rozum.

Tam, kde civilizace
páchla na každým

kroku,

voněly kanalizace
na každým

rohu

Toulavá zvířátka postižená rozumem
zbloudilá nicotou v pojmech číselných
nevinná telátka v citech těžko čitelných
Houpavá pohádka neslyšných zvonů Sen

bezduchých

A my jen dál bijem hlavou o dna sklenic...

JEŠTĚ

Ještě zcela nezapadlo
ještě ne tak dočista
ještě přijde očista
ještě srdce neuvadlo
jak květina za továrnou
ještě máme duši tvárnou
ještě mladí stárnou
před mlhavými zrcadly

ještě staří nezmládli

KDYSI DÁVNO RŮŽE

Kdysi dávno růže dneska prdel jazyk se mění
nikdo za nic nemůže a nezmůže nic
Vytržen z oázy sladkých perel snění
kyselý ozón leptá kůži plic

Skutečnost vyběhla do ulic
a přes kaluže skáče
Nikdo se tě neptá co je víc
každý něco mektá
a u píva si pláče

Mandelinka hltá zbytky černých mšic
z lící nevinných slunečnic

kvetoucích pozdě

KRÁSNĚ JSEM BLOUZNIL

Je nádhernej den nechtěla mě
Je nádhernej den nechala mě
Je nádhernej den nedala mně

Sněží

Je nádhernej den nechtěla mě
Je nádhernej den nechala mě
Je nádhernej den nedala mně

Běžím

hledat marně


Zase jedu teču
zase jedu vleču
zase jedu nečum

Sněžím


Na lampu ve hvězdárně

LÁSKA

Chodil chlapec malý
večer co večer
lucerny se ptát
Víru proč mu vzali
a milujíc těch slečen
z nich žádnou nemá rád

Kráčel hošík mladý
den co den
mlčky ke hřbitovu
Touže poznat vnady
přenádherných žen
vyhýbá se slovu

Běžel vdovec starý
noc co noc
přeskočil hřbitovní zeď
Sic tisíce žen znalý
nešel pro pomoc
stále doufá v odpověď


...


Jednou dívka mladá

jednou za život

utrhla kopretinu
jež rostla za tou zdí
a dráždila si s ní

svá ňadra

Potom okvětními lístky
vybílila šeď pomníku

bez epitafu

Hrobu jeho,
toho, co
miloval!

To však ona nevěděla,
nikdy ho nespatřila.

LESNÍ MOUDRO

Stromy jsou zkušení mudrci,

zjara se probudí
a těší se na další čtyřnásobnou radost
a na zkušenost
kterou vyřknou svými větvemi, kmenem nebo listy
ale pravda
ta zůstává vždy v kořenech

Stromy jsou výteční pozorovatelé,

ti staří zjara doufají
že snad již v tomhle čtyřdobí se lidé polepší
ale v zimě sklesnou, opadají
svrbí je kořeny
ale zjara opět doufají
protože jsou silnější než my

-čehož si však nesmírně cením

MEDOVÍNA

Rve révy krev
rve břehy v řevu rybím
vře přeryv řeky vidin
il veut tres vite tres...

Had hlad má
a vrhla tma se

Má sestra samota
trhá masem

Eros stromu růstu
úst slovo lámá

Tvá máma smrt
strmá jáma

Tenata temnot
ne ta jemná sonáta z not

Rod utopických mravenců
cumlá krutost lidství v hrách

Plamen jedu v ledu krách
květy rdesna ve snách vrah

Ach ta jemná tajemnost
strachem oněmělá laská stáje

...A láska?

Ta je.

Taje!

MĚL JSEM BÍLÉ

Na mé bleděmodré šachovnici
měl jsem bílé a hrál nerozhodnou partii

s časem

jenž je prostý jako život

Až najednou ke konci hry
v patové situaci

spadl mi praporek

a já prohrál

na čas

MRAZEM JDEŠ A DÝMKA TĚ HŘEJE

Jít anebo stát
básnit nebo lhát
cítit nebo krást
milovat teplo,
zanedbávat mráz?

Tiše doutná uhlík žhavý
dýmkou jak má naděje
se taví

Sladce pálí ledový sníh
jak srdce stisk do dlaní
Tvých

Ty tvý smutky já moc dobře znám
Však taky si nalejvám

Lesknou se
v záři
obrysy tváří ve víně
Samotáři a lháři
děsí mě

Teď sám však s mastnou hubou piji
a už nevím zda

toužím,


neb zdá se mi že žiji?

NA PERÓNĚ

Dnes večer znovu seděl jsem na peróně
slečna Noc sypala árie z trychtýře hvězd
Chtěl jsem zabít to ticho které vězí v domě
zvědavost nechala mne jak rytíře vézt

Spatřiv dvě hanbaté kolejnice u cesty
tvářily se jakoby už znaly co je věčnost
Jenže já toužil podzimu a více jeho neřesti
a tak mi daly slepou víru v nekonečno

Miluji to nádražíčko v kolejišti času
teď loučím se s ním trpkým něžným hněvem
A milovat jej budu i když půjdu jinou trasu
tak jak básníci umírají tichým zpěvem

-Víru
jsem mu dal
-věříce
a potom už jen
také umíral
-běžíce

potmě za Sluncem.

NA ŽELIVCE

Skály síly
břehy něhy
Lesní víly
deštník sněhobílý

Víly lesní
v jeslích jíní
Vlny běsní
nesni chvíli
Plny třešní planých
pro jelce stlaných

Krmelce v zákoutí
u srdce zarmoutí
půlprázdno

Propast.

Dno.

Vůně vody
vody vůně
Hory tůně
ódy luně

Břízy tančí
klopí noty
Stopy kančí
do němoty

Bílý je sníh
na nebi

já nebyl

NA ŽIDOVSKÉM HŘBITOVĚ

Na stromech mech
shody a neshody na schodech
hřbitovních

Je to pech ve mne,
anebo je to v nich?
Jednou budeš země
čistá jako sníh

Beze mne i bez Ní
líbezné bezpráví
hřbitovy bez trávy
kde vítr ztich

Břečťan objímá kámen, stromy
i těla zemřelých
Stromy však hubí jako domy,
jak kupce svatých knih

Stromy, Slunce, kaple, pomník
a naivní déšť
Ty rovy, co teď šlapeš po nich,
za nimi jdeš?

Okap plive poslední hořké
rozmoklé chuchvalce sněhu.
Bylo tomu na jaře,
co jsem byl na židovském
hřbitovu splácet něhu

NÁVRATY

Kafe
startky
kostel klášter
holubi
nebo hrdličky to je jedno
kocovina

Kuřák hledá oheň
básník
leda tak do muzea
vytržen z krajiny dětství
vrací se a pláče
na schodech kde už jen ti holubi
ho slyší ale
vystydlo mu kafe
a tak hledá oheň
aby si vykouřil svý ráno
kdy samota je to jediné
co holubi hrdličky

i Krevkavci

dokážou vnímat

POEZIE?

A je to zase ta zpívající víla
co mi drze šeptá verše do ucha
Ona dáma která probudila
mé ruce Ta divná předtucha
pochybné pravdivosti psaní
a všeúnavné snahy plout
Ano ta víla! Ta lodní paní
nechce nás obejmout
Ani za svítání
by nedopustila
ta ropucha
zakousnout

a vyplivnout

POD JEŘABINAMI

Nebe
krev
a zeleň
jako kobylka mezi dvěma cvrčky v poli
Tak slastně trpící těla šípků
v aleji jeřabin

Nebe je podzimní
ze sazí do šeda
Ten kdo nic nehledá,

odchází

do šeda ze sazí.

Nachází,

kdo hledá.

STÁLE NESLYŠÍM A NECÍTÍM

osudem nastražené hlasy

Ještě doufám ve víru a hledám smutek krásy
Nechtěl brouka v revíru Ženám utek Hrál si

a pudem vína naléval si

Kleště z papíru Zoufám Růže asi vskutku
Ještě ve víru doufám touže krásy smutku

Pojď, půjdem spolu Někam do zármutku
Z papírových dolů přineseš mi hrudku

celou ze zlata

Ztrácím rozum Píšu v mátohách
Zvláštní je dům Noční obloha:

černá komnata

Jako dvě černá koťata co loví spolu v nocích
jako dívka buclatá jež kroutí sebou v bocích

lovíme se s vášní

Čím to, že nás spoutal hřích
Proč ve věcech tak normálních

bojíme se zvláštních

V hřejivém plášti novodobých existencí
jsme tak zvláštní a navýsost tak tencí

Je to jako droga ono slastné opomíjení
jenom ti ji prodá kdo šťasten po ní není
Na život ji svěří a v rakvi vezme zpátky
v marnivosti věříš na přelíbezné řádky

Hladem zatracené časy

Tepe toulkám ve vínu a nikam neutek Dá si
Dítě touhám ke klavíru žehá ruce v záslib

Kradem omlácené trasy

Takhle zle
dlouho už mi nebylo
Ty vylezlé
cáry Slunce zdobilo

Němá řeč němých tváří
vždy za úsvitu září
V ní vzdáme díky žití
než promluvíme řití

Slyšet je lhát o cítění v necitu
cítit je psát slyšení o věcích tu

Vyhaslé tváře zpěvem němé křičí
Svatozáře šelem ve mne ničí
tím něžným
jedovatým splínem
mé vím nevím

Zapíjíme vínem
cokoli
co
přebolí!

SVLÉKÁ SE NOC

Svléká se noc
hezká je moc
když nezchází nám
dětská víra

Při deckách vína
strach a špína
a tma

Nebeská vina
ach ta je jiná
ať má

korále z křídel
a z démantů háv
a noc jako příděl
půlnočních zpráv

Svléká se noc

hezká je moc

když nezchází nám

TEN VEČER TO RÁNO

Ten večer voní
je slyšet smích
po jabloních
rozkvetlých

A všechny ty kouzelné ideály
rozplynuly se v marnivosti všedního dne
Jenom hlavy, které bědovaly
byly tím trnem co si v snění bodne

do rukou už tak děravých

To ráno zapáchalo
alkoholovým oparem
Mým dveřím za práh dalo
stopy jež vedou ven...

TULÁKOVA PÍSEŇ

Potulní muzikanti, pojďte hrát,
já chtěl bych vám chutným vínem požehnat,
že netřeba smutným splínem nože brát.
Můj bože žádný bože, to jsem rád.

Ó hudbo hudeb hudebních,
budeš...všude budeš znít!

Ať kytáry, mandoliny lehce zní,
zestárly dávno stíny princezny
-o té zas ať táhnou jiný prince sny.
Poté zasaď. A vláhou činný, líbezný,

zalij nebe, slunce, hory, tmu
taky sebe. Přidej ruce do rytmu.
Přidej smíchu, přilij pláč,
pověz tichu, co jsi zač.

Ó tóny tónů tonoucích,
zvony zvonů zvonoucích!
Ó kráso ňader ženy hor,
ó tys nadržený tvor.
Ó kráso lůna ženy moří,
sláva všem, kteří tvoří.

Potulní muzikanti, pojďte hrát,
já chtěl bych vám po mém vínu požehnat,
že netřeba smutných splínů, nežebrat.
Můj bože mrtvý bože, cože?

No, že
...psát!

I z prázdných tužeb budeš snít.
Ó hudbo hudeb hudebních,
budeš všude, budeš

znít.

ÚNOR

Mor únor.

Odrazy!

Obrazy odrazů.

Zrcadlo!!!

Obrazy.

Odrazy obrazů.

VE ZVONICI

Průhledné pruhy světla
tiše a jemně
bijí do zvonů:

Nad Lipnicí ptáci

Kol dokola jejich hvizd
kol dokola hezkých míst
kol dokola zpěvný sbor
kol dokola celý chór

Lipničko má
toulavá
Přec jsi doma
přec bolavá

Není zvoníka
a není zvonů
Kdo mi odcinká
cestu domů?

Na hradní zdi ptáci řvou
hukot hnízd hrá nad hlavou

Zvonečku jsi teskný, bledý
stejný jako naposledy
dej pozor kdo si na tě hledí

(Lidé kteří mnoho vědí
lidé kteří nepovědí?
Lidi dobíječi krví zla
plni pravdy jež je zahryzlá?)

Nad Lipnicí hejno vran
hradním oknem dokořán
aby slunko hřálo krouží
aby zřely jaro v louži

Nastala noc
Měsíc si s ní hrál
Já tam stál na hřebeni skal
a volal o pomoc

Měsíc olizuje střechy hradu
já žádám jej o dobrou radu
Sedě ve zvonici málem usínám
promnulé prsty do strun zatínám

Však zahořkle a trpce zní má mandolína
jak ze srdce krev mi stříká pod rukáv
Zahořkle a trpce a nepřijímá vína
jímž pyšníváš se jako páv

Čím jsou vína vinna?
Za básníky
Jako mírná polovina

Hvězdy jak stříbrné jehly
celou noc se ani nehly
Prošívajíce křivé notové linky
jak jedovaté konvalinky
v nadmořském oceánu hudby...

Nad Lipnicí ptáci
citlivě větrem se potácí
Broukám si kam si brouk asi
zrovna ukrouh z rouna dobrou noc

Nad Lipnicí ptáků moc

a mají moc

V LŮNO

Procházel jsem
dutou vlhkou místností
a ač nebylo v ní oken,
přece byla plná světla.

Hřála tam lampa na dlouhé tyči.

Chtěl jsem si to zapsat,
ale vyteklo mi pero...

V PŘELOMU TISÍCILETÍ

Ještě mi chvíli vyprávěj o přirozenosti
Teď když povadlá křídla neonových ňader
Zejí v zadostiučinění

Řekni Kde jen jsou ti albatrosi,
- vždyť horké tepny krve věčnosti
nemají krev beze snů

A koho jen prosíš o ta povidla něhy
Nehybným pohledem, jak stromy ke hvězdám
Komu jen žaluješ, když ostatní jsou sběhy
A zhynulým až na hrob je věnec dán

V přelomu tisíciletí
Tekoucí proudy krve dětí
Které nestačily najít sebe
V toku pokroku

Po neúprosné době
Vykonstruované
Krásy

Začínám znovu věřit vlastní poezii

Z ČERNOSVĚTU SLZY KRÁS

Zas jen ticho je tu
ba i hroby už tu byly
Další cudnou větu
básníci utopili

Jdi se zřeknout pro hřích k světu
mlčel-li o něm někdy jeden z nás
Zda jsme pod lavinou vonných květů
nechali volně plynout všechen čas

Život je krásný smuten sám
tak jak tvé střípky na víčku
Komus nabíd srdce a kam jen klam
když už tak lpíš na slovíčku
Proto ti to povídám

Teď sám se vší plesnivinou hnětu
byť sálá plameny Tvůj rudý jas
Hroudy krve co mám z bajonetu
a ty tu budou budou brzy zas

Z Černosvětu

slzy

krás