NA PERÓNĚ
Dnes večer znovu seděl jsem na peróně
slečna Noc sypala árie z trychtýře hvězd
Chtěl jsem zabít to ticho které vězí v domě
zvědavost nechala mne jak rytíře vézt
Spatřiv dvě hanbaté kolejnice u cesty
tvářily se jakoby už znaly co je věčnost
Jenže já toužil podzimu a více jeho neřesti
a tak mi daly slepou víru v nekonečno
Miluji to nádražíčko v kolejišti času
teď loučím se s ním trpkým něžným hněvem
A milovat jej budu i když půjdu jinou trasu
tak jak básníci umírají tichým zpěvem
-Víru
jsem mu dal
-věříce
a potom už jen
také umíral
-běžíce
potmě za Sluncem.