Gedichte

NA ŽELIVCE

Skály síly
břehy něhy
Lesní víly
deštník sněhobílý

Víly lesní
v jeslích jíní
Vlny běsní
nesni chvíli
Plny třešní planých
pro jelce stlaných

Krmelce v zákoutí
u srdce zarmoutí
půlprázdno

Propast.

Dno.

Vůně vody
vody vůně
Hory tůně
ódy luně

Břízy tančí
klopí noty
Stopy kančí
do němoty

Bílý je sníh
na nebi

já nebyl

FEJSBUK

Kuk,
kuk,
kuk!

Je tu

FÉÉÉÉÉÉÉEJSBUK!

Kluk,
kluk,
kluk!

Jeden hééééééézkej kluk

už má taky

FÉÉÉÉÉÉÉEJSBUK!

Ale pozor(!):

Je to návykové
a leze to do soukromí...

...ale já už jsem takovej,

omlouvám se, promiň,
omlouvám se, promiň!

...

Look,
look,
look!

To my FÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉUUEEUEUEUEUÉÉ.......(?)

(!)

MRAZEM JDEŠ A DÝMKA TĚ HŘEJE

Jít anebo stát
básnit nebo lhát
cítit nebo krást
milovat teplo,
zanedbávat mráz?

Tiše doutná uhlík žhavý
dýmkou jak má naděje
se taví

Sladce pálí ledový sníh
jak srdce stisk do dlaní
Tvých

Ty tvý smutky já moc dobře znám
Však taky si nalejvám

Lesknou se
v záři
obrysy tváří ve víně
Samotáři a lháři
děsí mě

Teď sám však s mastnou hubou piji
a už nevím zda

toužím,


neb zdá se mi že žiji?

MĚL JSEM BÍLÉ

Na mé bleděmodré šachovnici
měl jsem bílé a hrál nerozhodnou partii

s časem

jenž je prostý jako život

Až najednou ke konci hry
v patové situaci

spadl mi praporek

a já prohrál

na čas

LESNÍ MOUDRO

Stromy jsou zkušení mudrci,

zjara se probudí
a těší se na další čtyřnásobnou radost
a na zkušenost
kterou vyřknou svými větvemi, kmenem nebo listy
ale pravda
ta zůstává vždy v kořenech

Stromy jsou výteční pozorovatelé,

ti staří zjara doufají
že snad již v tomhle čtyřdobí se lidé polepší
ale v zimě sklesnou, opadají
svrbí je kořeny
ale zjara opět doufají
protože jsou silnější než my

-čehož si však nesmírně cením

LÁSKA

Chodil chlapec malý
večer co večer
lucerny se ptát
Víru proč mu vzali
a milujíc těch slečen
z nich žádnou nemá rád

Kráčel hošík mladý
den co den
mlčky ke hřbitovu
Touže poznat vnady
přenádherných žen
vyhýbá se slovu

Běžel vdovec starý
noc co noc
přeskočil hřbitovní zeď
Sic tisíce žen znalý
nešel pro pomoc
stále doufá v odpověď


...


Jednou dívka mladá

jednou za život

utrhla kopretinu
jež rostla za tou zdí
a dráždila si s ní

svá ňadra

Potom okvětními lístky
vybílila šeď pomníku

bez epitafu

Hrobu jeho,
toho, co
miloval!

To však ona nevěděla,
nikdy ho nespatřila.

KRÁSNĚ JSEM BLOUZNIL

Je nádhernej den nechtěla mě
Je nádhernej den nechala mě
Je nádhernej den nedala mně

Sněží

Je nádhernej den nechtěla mě
Je nádhernej den nechala mě
Je nádhernej den nedala mně

Běžím

hledat marně


Zase jedu teču
zase jedu vleču
zase jedu nečum

Sněžím


Na lampu ve hvězdárně

KDYSI DÁVNO RŮŽE

Kdysi dávno růže dneska prdel jazyk se mění
nikdo za nic nemůže a nezmůže nic
Vytržen z oázy sladkých perel snění
kyselý ozón leptá kůži plic

Skutečnost vyběhla do ulic
a přes kaluže skáče
Nikdo se tě neptá co je víc
každý něco mektá
a u píva si pláče

Mandelinka hltá zbytky černých mšic
z lící nevinných slunečnic

kvetoucích pozdě

JEŠTĚ

Ještě zcela nezapadlo
ještě ne tak dočista
ještě přijde očista
ještě srdce neuvadlo
jak květina za továrnou
ještě máme duši tvárnou
ještě mladí stárnou
před mlhavými zrcadly

ještě staří nezmládli

HOUPAVÁ POHÁDKA

V tónech jarních bdělých vod
lidská srdce nacházejí
onen slastný němý doprovod
fanfár, jež ti hrejí

Když léto vychladne s poslední tůňkou na řece
trpká duše nevnímá a tělu chce se spát,
byl bych věru rád, ale přesto přece
cítím nesplněnou touhu milovat

Otevírajíce sladké brány snění
truchlíce sebou v sobě sami uvěznění
a za nimi jak malíř s deštníkem vybarvil se
podzim A uklonil se

Jen on sám a pouhopouhý
a já cítím nesplněné touhy
Však bolest to není, ba ani hlad
já zkrátka jsem jen toužil milovat

Ne, to není ohnivý mužík co lepí se ti na kabát
to jen slunko podzimní ještě trochu pálí
V dobách, kdy cizí je i kamarád
a rozum prchá, mizí v dáli

Ach ano, ty stromy
perou se o zázrak co každičký den
a my jen dál bijem hlavou o dna sklenic
s harmonií, která páchne
jako kniha o nebeské harmonii duše,
kterou tajně čteme a ukrýváme
v šuplíku kancelářského stolu.

Až pojednou osud sám
pohltí tě svými falešnými trumfy,
ty nevzdorujíc odhodlán odevzdat se podzimu
pokusíš se utéct a budeš
potichu věřit, že rychlé a prudké emoce
přemohou škůdce v našich hlavách,
-už dávno zneužívá jejich rozum.

Tam, kde civilizace
páchla na každým

kroku,

voněly kanalizace
na každým

rohu

Toulavá zvířátka postižená rozumem
zbloudilá nicotou v pojmech číselných
nevinná telátka v citech těžko čitelných
Houpavá pohádka neslyšných zvonů Sen

bezduchých

A my jen dál bijem hlavou o dna sklenic...

HOKEJOVÁ

"Jsme zemí piva a hokeje
a je nutno tento status udržet"
napsal ministr kultury pro MF Dnes

Jo a taky
"kdo neskáče není Čech"
říká se

Tak o co bych se sakra snažil
vyčpělý básně
úvahy o lidskosti
o smyslu tvořivosti
o Kristu
a bůhví o čem ještě
ale
s trochou fantazie
z tý španělky ňákou hokejku udělám
a starý brusle na půdě se taky najdou

Pro začátek dobrý
vždyť
ani Masaryk, Smetana, Mácha a ti všichni
nebylci velcí bruslaři

Tak hoď tam škopek

povyskoč si

a Čééšíí do tohoóó!!!

CESTA KOLEM SVĚTA ZA JEDNO RÁNO

Už coby dítko malé
mírně i okázale
cítko toužil jsem po dálkách
doposud ale
nebylo mi přáno
Však za nejedno osudné ráno
(to už mi jazyk šlapal na paty)
já prošel Bílé Karpaty
(a jen zřídkakdy se chlubím)
zřel kaskády atlantických hlubin
čekal jsem jen kam mne touha zanese
v amazonském já se toulal pralese
bylo v něm však hrozné vedro
vyplout ven se mi nepovedlo
Tak jsem za pomoci čínských hůlek
rozdělil svět do dvou půlek
Nu a pak jsem přeručkoval rovnoběžky
(kdepak jen pochodoval pěšky)
Dlaňmi obejmul šišatou ze-mě-kouli
ozářil dva póly co na mě koulí
dívenka průhledná jak korálek
a já vůl chtěl skákat do dálek!
Když jsem pak stisknul ti ruce
hned s radostí ucítil srdce
z moře slov a vět mě lovil sám dech
pak jsem se zved a zatopil v kamnech

BÍLÁ PANÍ

Všechno se ztrácí
v bílu.
Nemáš práci nemáš
sílu.

Vše jen v bílu se ztrácí
ve sněhu.
Už odlétli i ptáci
pro něhu.

Chlupaté větve bříz
jak ocásky kočičí.
Co nevidět se ponoříš
do lásky. Totiž,
čí?

Líbezný blázen malíř
maluje mráz.
Odlesk skla a talíř
je prázdný.

Jen hebká a ledová
nicotná zima,
ta zima samoty.
Já si nalévám
trpkého vína.
A co Ty?

Ostrý sluncesvit a kostry
obalené v bílu.
Tolik chce se žít a prosit
boha. Jen ne
víru!

A PODZIM VLÁDNE...

Barvami hrají
koruny stromů
jablka zrají
vracím se domů
Domů?
Domů se nevracím
stromům
v aleji se obracím

Toulky podzimní krajinou
a dívčí ruce
a milování pod temnými křídly noci
a důležitost každého dne
pro vytoužený pocit tajemna

Slzy pro marnivost pohlazení
pro touhu euforického smutku
Radost vesele poskakuje a škádlí
pro nutnost milostného napětí

Nespoutaný vděk a láska
oblékne podzim do průsvitných šatů
a růžového závoje
Konec krásy na obrázkách
dost už těch stydlivých hmatů
chci nového náboje
Některé hvězdy
se zdají býti daleko
Teprve tehdy
až budeš řádně naměkko
poznáš jak jsou blízko
Ztratíš štěstí
a tvoje děvče nechá tě
na rozcestí
Rozum dá ti opratě
a koně s hlavou nízko

Ptáci odlétají
někam do neznáma
jablka klidně zrají
Podzim
-mocichtivá dáma
Těch barevných dětí
tančí v alejích
Ani nepřijde ti
toužím
listů spálených...

Myšlenky jsou rozevlátými listy
shrabávané bolavými tóny v krásnu.